Děti - Důležité je tvoření, ne jeho výsledek

Děti ve věku od jednoho do tří let berou výtvarnou činnost jako způsob objevování okolního světa a zároveň jako zajímavou a podnětnou hru. Mnohem více jsou zaujaty vlastním procesem tvorby než jejím výsledkem. Malé dítě během výtvarné činnosti něco nového vytváří, zkouší a objevuje. Občas zažívá pocity radosti, že mnohé věci dokáže, a někdy naopak zklamání, že se nedaří tak, jak by si přálo. Přesto se jedná o důležité zkušenosti na jeho cestě za poznáním. Pro dítě se nic nemění, ať už vytvoří změť čar, barevných skvrn nebo dílo vhodné na výstavu. Je to jen výsledek zábavného výtvarného procesu, nikoli hlavní důvod, proč tvoří.

Představu, že proces tvorby je důležitější než její výsledek, je dobré v dětech podporovat. K tomu, aby se děti cítily při výtvarné činnosti uvolněné, vám pomohou poznámky typu:

·  Řekni mi něco o tom, co kreslíš, maluješ, modeluješ ...

·  Baví tě to?

·  Vidím, že používáš hodně barev.

·  Jak na tebe působí, co jsi namaloval/a? Jaký máš z toho pocit?

·  Podívej se na tu jasně žlutou!

·  Vidím, že jsi vytvořil/a svůj vlastní odstín hnědé.

·  To se ti opravdu povedlo!
Výtvarná činnost umožňuje malým dětem zkoumat a objevovat okolní svět. Někdy mohou při tvorbě prožívat nové smyslové zážitky, třeba když ponoří prsty do kluzké chladivé barvy. Někdy je výtvarná činnost plná překvapení, když například dvě barvy splynou a vytvoří novou nebo beztvaré modelovací těsto náhle získá tvar. Děti se mohou při práci i trochu "vyřádit"; není přece lepší zábava než hodit kouli z těsta po kamarádovi. Dospělý by měl zajistit zajímavé materiály a poskytnout prostor k jejich vlastní tvořivosti. Nicméně musí být stále ve střehu a v případě potřeby vhodně zasáhnout. S některými činnostmi a materiály potřebují děti více pomoci, přesto by dospělý neměl vytvářet vzory, podle kterých děti kreslí, malují nebo modelují. Příliš se tím omezuje jejich vlastní fantazie a z tvorby se vytratí moment překvapení.
Ukázka je z knihy: Výtvarné činnosti pro malé děti

Proč je tak důležité objevit nadání svých dětí

Někteří lidé mají takové nadání, že je už od jejich dětství pro všechny lidi v okolí snadno rozpoznatelné. Tyto děti často vynikají ve výtvarném umění, hudbě, herectví nebo sportu. Jejich chování – a to je důležité – navíc obvykle bývá vzorné.

Tyto děti se záhy naučí, že mají talent, který můžou využít k tomu, aby měly v životě úspěch. A dokonce ještě víc: ony vědí z vlastní zkušenosti, jak se cítí báječně, když své nadání využívají.
Věnujete-li se činnosti využívající vaše nadání, čas i obtíže se rozplývají a vy ani jedno nevnímáte. Celá vaše mysl, tělo i duch se zcela ponoří do toho, co děláte. A jako odměnu navíc vylučuje vaše tělo do vašeho krevního oběhu endorfiny, které vytvářejí to, co mnozí znají pod pojmem „běžecké opojení“. Je to báječný pocit.
Bohužel, jen malé procento lidí vyrůstá s uvědoměním, jaké je jich nadání. A z těch, kteří k nim patří, jen menšina pak své přirozené vlohy ke štěstí a úspěchu skutečně rozvíjí.

Všem se nám říkalo, že máme vlohy dané od Boha. Když jsme mladí, dokonce tomu i nějakou dobu věříme. Pak si však život začne vybírat svou daň. Pro něco se opravdu nadchneme a zkoušíme to dělat. Nepatříme-li k oněm šťastlivcům, kteří mají v této oblasti výjimečný talent, pravděpodobně se nám přihodí některá z následujících věcí:
1. Chyby. Něco zkoušíme a děláme chyby

2. Kritika. Naše výsledky nejspíš nebudou zpočátku zcela dokonalé.
3. Srovnávání. Začneme-li dělat něco nového, je přirozené, že své výsledky srovnáváme s výsledky lidí kolem sebe.
4. Negativní posouzení. Občas se stane, že když teprve začínáme rozvíjet nějakou svou schopnost, máme tu smůlu, že se setkáme s někým, kdo naše výsledky posoudí jako nedostatečné a předpoví nám, že v tomto našem úsilí v žádném případě nemůžeme být úspěšní. A my s tím můžeme souhlasit a vzdát to.
5. Netrpělivost. Někdy je náš pokrok v rozvíjení určité dovednosti bolestně pomalý.

Potíž je v tom, že jakmile začínáme sbírat takové negativní zkušenosti, „škrtáme“ na svém seznamu různá nadání a mezi nimi můžeme škrtnout i to, které nám bylo „dáno od Boha“.
Důsledky jsou stejné. Nakonec se divíme, co to s námi je. Navzdory tvrdé práci se nám úspěch a štěstí trvale vyhýbají. Je to deprimující. Může nás to natolik ovlivňovat, že se každé ráno cítíme unavení, mrzutí a skleslí.
Nezní vám to povědomě? Pokud ano, nejste sami. Miliony Američanů dnes žijí život plný zklamání a neuspokojení. Teď je však čas na dobrou zprávu: máte v sobě centrum nadání! Můžete ho nalézt a rozvíjet. Jakmile ho začnete denně používat, vaše nespokojenost se životem uvolní cestu štěstí a spokojenosti. Život přestane být bojem. Nebudete už muset hledat příležitosti. Příležitosti k vám přijdou samy.
Ukázka je z knihy: Chytrá výchova

V čem spočívá kreativita

Kreativní lidé přistupují k řešení úkolů novými, neotřelými metodami. Nejde o to, co děláte, ale jak to děláte.

Předškolní děti jsou přirozeně tvořivé, nejprve věc udělají a teprve potom o ní přemýšlejí. Takto postupují mnohokrát za sebou, než si vytvoří určitý systém. Vrozené nadání dítěte se rozvíjí aktivní zkušeností. Můžeme vytvořit vhodné prostředí pro takové zkušenosti, ale dítě musí nabízených příležitostí využít. Můžeme dětem radit, vysvětlovat, názorně ukazovat a opravovat je, ale pokud nejsou samy zapojeny fyzicky i duševně, naučí se jen velmi málo. Můžeme jim umožnit aktivní účast podporou jejich zvídavosti a očekávat, že se do činnosti zapojí.

Je důležité v dítěti podporovat zvídavost, někdy je však třeba usměrnit jeho způsob kladení otázek.

Ukázka z knihy Rozvoj tvořivosti, autorky Dorothy Einonové

Rozvíjení přirozeného nadání

Nikdy nelze s určitostí říci, odkud se bere nadání toho kterého dítěte. Víme, že úlohu hrají geny, výchova, vzdělání, typ osobnosti a zkušenost, ale nevíme, jakým dílem jednotlivé faktory k nadání přispívají. Také neočekáváme, že podíl těchto faktorů bude u každého jedince stejný.

Nezbytnou úlohu ve vývoji dítěte hraje prostředí. Hračky, knihy ani fyzické prostředí nejsou pro rozvoj dítěte tím nejdůležitějším. Jde především o sociální prostředí. Lásku dítěti nekoupíte. Vše, co se malé dítě naučí, učí se nejprve v sociálním kontextu. Velmi záleží na způsobu, jakým rodiče s dítětem jednají každý den a každý jednotlivý okamžik.Odborníci tento způsob nazývají konstruktivní kreativita. Ta spočívá především v dynamice rodinného života a v pěstování sebeúcty v dítěti.

Ukázka z knihy Rozvoj tvořivosti, autorky Dorothy Einonové

Domácí výroba modelíny

Dětská vařená modelína:
1/2 litru vody a 4 lžíce oleje se přivede k varu.
700 g mouky,
100 g kuchyňské soli 
2 polévkové lžíce octa (ten to konzervuje)
Mouka, sůl a ocet se zalije tou vařící vodou, a buď v elektrickém hnětači nástavcem na kynuté těsto nebo ručně rozmíchá a uhněte do hladkého těsta (trvá to docela dlouho a pozor na opaření, když to budete dělat ručně).
Barva se přidává do právě vyplé vařící vody s olejem, aby se dobře rozpustila- a také tolik nebarví.
Vzniklé těsto se rozdělí na části a do každé z nich se přidá jiná barva (potravinářské barvivo, barva na vajíčka) a znovu dobře promísí. (Když to budete dělat ručně, tak opatrně, hodně to barví ruce...ale dá se to umýt.
Uchovává se nejlépe v zavařovací sklenici s těsnícím víčkem, to pak hmota vydrží několik měsíců.
Hmotu uzavřeme do sklenice řádně vychladlou, jinak měkne a mazlaví!!!
Jinak hmota vysychá a tuhne... ale hotové výrobky právě proto zůstanou vytvrzené a nedrolí se a nelepí.
Sympatické je, že to není toxické a i když děti trochu snědí, nic se nestane - navíc to má hnusnou chuť takže by je to mělo odradit.
Z látek a koberců se dá hmota po zatvrdnutí vydrolit a vykartáčovat!!!
Modelína bez vaření:
Smícháte v misce dva šálky mouky, šálek soli a polévkovou lžíci jedlého oleje.
Opatrně a postupně přilévejte vodu.
Hmota se bude měnit, nejprve je drobivá, pak zvláční a ztěstovatí.
Můžete také do ní přidat několik kapek cukrářského barviva a udělat si plastelínu o více barvách.
Tato podomácku vyrobená hmota sice nevydrží tak dlouho jako plastelína kupovaná, ale když ji uchováte v chladničce, v mikrotenovém sáčku, můžete ji používat až dva týdny.
Modelína s kamencem:
Na 1 kg plastelíny potřebujeme:
400 g hladké mouky,
200 g soli,
10 g kamence v prášku (hlinito-draselný síran, dá se sehnat v lékárně),
1/2 litru vody,
3 polévkové lžíce oleje
polévkovou lžíci potravinářského barviva.
V míse dobře promícháme mouku se solí a kamencem.
Do vařící vody zamícháme olej a potravinářskou barvu.
Tuto vodní směs pomalu zamícháme do uvedené směsi mouky, soli a kamence.
Těsto důkladně prohněteme rukama, až se všechny složky dobře promísí.
Plastelínu uchováme v dobře uzavřeném igelitovém sáčku nebo krabičce.